Deník výpravy:

Den 2 první etapa (část B) Polar Base - Polar Base:

Text: Luboš
(Vše je psáno z pohledu pomocníka Radkova týmu. Radek sám, pochopitelně, nemá na psaní reportáže čas.)

v neděli 14.1.2007 na nás čekala druhá část první etapy. Včerejší první část se nám nepovedla úplně podle představ, ale dnes se měla jet dlouhá etapa; a tak jsme věřili, že Radek má šanci chybu napravit.
Vzhledem k Radkovým jazykovým schopnostem jsem měl povoleno zúčastnit se musher meetingu v 10:00 a překládat mu informace pořadatelů. Musheři bivakovali nahoře na Polar Base a my jsme se dole starali o zbývající psy. Přestože jsme vstali ráno v 6:30, tak nahoru jsme se lanovkou dostali až 10 minut před meetingem. Vzhledem k tomu, že jsme měli další asistenci zakázánu, tak jsme se rozhodli tento den věnovat natáčení videa a fotografování. Proto jsme si s sebou nahoru vzali běžky pro urychlení pohybu po trati.

Na meetingu byli závodníci seznámeni s tratí. Úvodních cca 15 km se musela objet horská pořehrada Lake Mont Cenis a za ní pak závodníci najeli na 18 km dlouhý okruh, který měli absolvovat 3x. Návrat do cíle pak po stejné cestě jako úvod. Celkem tedy 84 km. Sněhové podmínky na okruhu byly velmi dobré. Příjezdová trasa však na tom byla mnohem hůře. V úvodu v oblasti Polar Base bylo sněhu dost, ale po cca 2 km trail pokračoval po silnici, která byla holá a na ní byl na 10 km navezen zhruba 2-3 m široký pás sněhu. Během dne se na tomto pásu stále častěji objevovala další holá místa, kam pořadatelé aspoň naházeli slámu (kterou následně odfoukl vítr, takže zůstala pouze na sněhu :-).

My jsme již věděli, že Radek je na 9 místě po první části a na 1. místo má sekyru 27 minut a 17 minut na 2-3 místo. Domluvili jsme se, že to Radkovi neřekneme, aby se tím nestresoval a jel si svoje na co psi mají a jak to Radek cítí nejlíp, ale jako uvítání na nás Radek vysypal veškeré časové odstupy a komentář, který nebyl příliš optimisticky naladěný. Snažili jsme se mu zdůraznit, že nás čekají další dvě dlouhé etapy, na které tak usilovně trénoval a podle včerejších výkonů ve stoupáních pouze se 6 psy válcoval soupeře s desítkama v týmu, takže má prostor ještě hodně opravit. Nevím, jestli to zabralo,... moc mu do hlavy přes všechnu tu "strst" vidět nebylo... Ale domluvili jsme se, že jestli ucítí u psů pohodu, tak vzadu na okruhu za to vezme a zkusí to rozbalit. Další výhoda byla, že závodníci startovali v pořadí večerního dojezdu na bivak, takže před Radkem startoval jenom "běžec" Daniel J. s číslem 12. a pokud ho Radek předjede, má trail volný a psi nebudou rušeni dalšími týmy.

K dění na bivakovišti:
Nahoru na Polar Base vyjela spousta diváků. Prostor pro bivak byl oddělen páskou a kolem něj stála hradba diváků. Děti postávající kolem bivaku tu a tam vykřikly: " Nikola Vanijé..." (asi nejznámnější frantík jezdící se psy...) Známí ostřílení závodníci zvučných jmen jako Thomas Hoffmann, J-P Pontieu, M-A Martinez rozdávali podpisy a interwiew. Radek kromě exotického vzezření, díky včerejšímu výkonu a jazykové nevybavenosti přestal být pro média zajímavý a mohl se aspoň v klidu starat o psy a připravovat na start. Psi po včerejší etapě vypadali v pohodě, odpočatí a tešili se na trať. Těsně před startem nám pořadatelé oznámili, že handleři smí pomáhat s naváděním na start. Asi proto, že diváků bylo opravdu hodně, a tak startovní koridor zajišťovali vojáci a pořadatelé, a pro pomoc týmům již chyběli lidé. Máru jsme pustili na trať fotit a Radek řekl, že chce raději pomoci se startem, než abych ho točil. Najednou to šlo ráz na ráz. Sundat oblečky, nabalit saně, obout botičky (dnes již jenom na ty tlapy, kde k tomu byly zdravotní důvody), shrnout slámu na jednu kopu a už jsme se řadili na start. Vše šlo tak nějak automaticky, Radek a jeho tým za sebou mají dost dlouhou přípravu, takže se jednalo o dost rutinní postupy. Na startu si Radek ještě obešel tým - popřál jsem mu hodně štěstí a vymáčkl ze sebe nějaké last-minute moudro, co jsem si myslel, že by ho mohlo motivovat (pochybuju že si ho pamatuje) 5 . 4 . 3 . 2 . 1 . GO za fandění okolostojících fandů (a spousty českých) Radek vyráží na trať. Přesouvám se na maličkou vlnku poblíž startu, abych měl lepší výhled a pozoruju tým.

Pohyb je dobrý, na žádném psovi není vidět nějaká ztuhlost. Všichni pracují uvolněně a efektivně, lehce a přitom velmi svižně. Opravdu krásný pohled. Po nějaké 1:30 minutě mi mizí za horizontem. Honem beru kameru do ruky a točím několik dalších startů. Skočím na běžky a mažu dál na trail, kam ještě před startem vyrazil Mára. Cestou ještě několikrát zastavuju a točím poslední týmy. Máru jsem dojel asi 4-5 km od startu. Trail vedl po silnici a na proužku sněhu se dá běžkama jet. Na skijoring to sice není, ale bez psů jsem schopen nejhorší místa projít krokem, nebo objet vystupující kameny. Přemýšlíme, jak se tu asi jede na saních. Pokud se psi drží sněhu, tak je to bez problémů, pokud né - tak na zítra už nebude co mazat :-). Všechny projíždějící týmy ale nemají problémy s tím, že by se psi snažili běžet po asfaltu, tak věříme že i Radek tuhle část zvládl.
Chtěl jsem stihnou Radka jak projíždí z prvního na druhý okruh, a tak Márovi ujíždím a snažím se jet na běžkách svižně (je to letos moje teprve 3 jízda na lyžích, tak si to náležitě užívám). Je horko, že mám na sobě jenom jedno tenké triko s DL rukávem a i tak se pořádně potím.
Když jsem dorazil na otočku okruhu, dostávám od kontroly zprávu, že si Radek vede skvěle. Na okruhy najížděl jako první 2 minuty před Danielem.

Radek později úvod komentoval takto: Daniela jsem dojel chvilku po startu, ale jelo se hlavně z kopce dolů, a tak jsem nespěchal, nechal psy běžet za ním a hlídal na dečce rychlost. Až jsme se odstali pod hráz přehrady a začali stoupat k okruhu, tak jsem ho předejel a zmizel mu. On sice běhal vše co se dalo, ale jeho psi na mne nereagovali.
Dobrý signál výkonu týmu.

Asi po 15 minutách dojížděl Radek na otočku a vyrazil do 2. kola. Stihli jsme na sebe jenom křiknout, že to jde dobře, já mu nahlásil, že soupeřům ujíždí a Radek žádal o připravenou vodu při průjezdu do dalšího kola. Šel jsem za veterinářem dohodnout tu vodu. Bylo mi sděleno, že vodu mají připravenou, ale že veškerou obsluhu musí musher zvládnout sám, takže musí použít vlastní misky a obsloužit svůj tým. Jelikož jsem potřeboval vyrazit zpět k cíli a ještě před Radkovým dojezdem sjet lanovkou dolů na venčení, musel jsem vyřešit Radkův jazykový problém, a tak jsem veterináři do jeho papírů napsal češtinou vzkaz "musíš použít vlastní misky" a vyrazil jsem k cíli. Viděl jsem pouze dva týmy. Daniel st.č. 12 (start 2min před Radkem) projel otočkou 10 min po Radkovi a st.č.20 Jean-Philipe Pontieu (start 4min po Radkovi) projíždí 11 minut za Radkem. To znamená, že Radek na včerejšího vítěze dělá 7 minut. Na otočku se prijíždělo obousměrným trailem, takže i musheři byli schopni usoudit, jak jim to jde.

Beru běžky a spěchám k cíli. Honem na lanovku a vyvenčit pejsky ve vleku. Na mobilu mám SMSky z domova, že oficiální web zase nejede a všichni doma jsou zvědavi co se děje. Přeběhl jsem do centra kouknout se na GPS mapu pohybu závodníků na trati. Radek by podle mých hodinek měl být někde v polovině třetího okruhu, takže plánuju, že dám informace našim manželkám a stihnu Radka v cíli. Když jsem došel k GPSkám, tak Radek už byl na objezdu přehrady. Nikde za ním nikdo, č.20, které nás jediné reálně zajímalo, právě končilo okruh a vyráželo na dojezd. Pořadatelé mne zpovídají jakto, že jede Radek dneska tak rychle, když včera jel pomalu. Vysvětluju, že včera jel taky rychle, ale prostě udělal chybu, způsobenou nedostatkem zkušeností z alpských závodů a že se z ní snaží poučit. Pořadatelé mi řekli, že se Radek učí hodně rychle :-). Než jsem přes skype dal vědět holkám co se děje, tak Radek byl nějakých 3-5 km před cílem, a tak běžím na lanovku a nejraději bych tam letěl letadlem. Jsem nervozní, nadšený a plný emocí. Moc jsem si jízdu neužil, přestože se mnou jedoucí frantík lyžař si chtěl procvičit svou angličtinu. Strašně nerad bych Radka propásl, ale když on se na těch GPSkách pohyboval tak rychle... Z lanovky běžím k cíli, probíhám kolem všech expozicí a atrakc,í které FR armáda předvádí veřejnosti, a dobíhám na bivakoviště, kde je už zaparkovaný Radkův tým a Radek děkuje svým psů. Padáme si do náruče a Radek říká, že je na psy tak hrdý, že by nejraději brečel. Požádal jsem pořadatele zda můžeme asistovat musherovi, ti nejprve nesouhlasí, ale nakonec svolují, protože přijíždí francouzský tým, který vzdal po jednom kole a potřebuje postarat se o psy. Dominic Grandjean (jeden z trojice hlavních pořadatelů) nám přišel oznámit, že se rozhodli zrušit třetí kolo a Radka a všechny další závodníky po druhém kole poslali do cíle kvůli horku na sluníčku. Radek za svůj tým poděkoval, že to taky považuje za správné rozhodnutí a popisuje m,i že trať i tak byla pořádně poblitá, když ji projížděl ve druhém kole. (aspoň chápu proč jsem to nemohl stihnout). Kontrolujeme hodinky a počítáme, kolik potřebujeme na jaké pořadí v celkových výsledcích. Pejsci mají nějaké 2:30 hod čas na odpočinek, než budou odjíždět z Polar Base už bez měření času na ceremoniální finiš do Lanslevillardu, kde zároveň bydlíme. Přijíždí Mára, všichni tři se na sebe připitoměle hihňáme, máme radost hlavně za Radka. Víme, že to bude dobré, ale jak??? JP. Pontieu přijíždí do cíle jako další tým. Podle hodinek to vypadá, že celých 27 minut na něj Radek najet nestihl, ale začínáme věřit ve 2. místo po dnešku. Mára bere Radka do polní vojenské "restaurace" na čaj a já zůstávám u psů. Všem jsme nahrnuli hodně slámy a oni okamžitě ulehli a odpočívají. Mazlím se s každým zvlášť. Běželi 3:50 hod a je to na nich vidět. Jsou unaveni, ale nevypadají nijak zničeně. Pak dojíždí celá řada týmů v krátkém intervalu. Časoměřiči mě ochotně nechávají nahlédnout do svých zápisů, a tak zjišťujeme že Radkovi na první místo bude po dnešku chybět zhruba 6 minut a třetímu že dává více než 10 minut. Přemýšlíme, jak to udělat při jsezdu dolů. Za ty dva dny jsme se už naučili, že pořadatelé jsou schopni nás pustit do různých krkolomných tratí a pro zítřek rozhodně nepotřebujeme si nějakého psa zranit. Proto volíme českou variantu "Ledovka". S Radkem pojede na běžkách Mára jako asistent pro případ nějakých komplikací a od Radka se odpojí až před cílem, aby průjezd cílem byl klasický.

Loučím se s klukama a jedu lanovkou dolů. V centrále dávám zprávy domů jak se nám daří a jedu autem se zbytkem psů do Lanslevillardu. V Lansllevillardu je ze sněhu, na kterém se včera startovalo v Lanslebourgu, navezen a upraven dojezd a parkoviště pro odpřahání psů za cílem. Scházejí se diváci a speaker to zase rozjíždí ve velkém stylu. Procvičuje s diváky skandování, vyvolávání jmen musherů a mexické vlny. Hezky si je uvádí do varu. Sotva stihnu vyvenčit psy a připravit krmení, už slyším, jak křičí Rrrradek Čeki - s kamerou dobíhám k cíli a ze zatáčky vyjíždí čelovka. Všude se tlačí lidi. Cílový prostor a odchozí koridor není vymezen, takže lovím lídry, rozhodčí skočili Radkovi na saně a něco se tam dohadují. Já ale nemůžu opustit psy mezi tím davem, a tak to nechávám na Radkovi. Za chvíli nám dovolují jet odpřáhnout. Prokřičel jsem nám cestu davem, zřejmě také díky dalším handlerům čekajícím na své týmy, a odvádíme psy k autu. Jsme tu první, navíc dnešek je Radkův den a tak je spousta rukou ochotných nám pomoci s odváděním psů k autu. Za chvíli přijíždí Jean-Philipe, ale teď už se nejede na čas, takže jediné, co nás zajímá, je honem nakrmit a nechat odpočívat psy. Asi za 5 minut začínají diváci zase skandovat a slyšíme Czech Team. Pak k nám přichází Mára a vypráví, jak si užil i on svou chvilku slávy, když na běžkách dojížděl do cíle. Komentátor totiž vybudil dav k dalšímu skandování, když se Márova čelovka vyhoupla ze zatáčky. Nejprve však lidé ztichli když zjistili že jde o lyžaře, ale komentátor poznal naši národní vestu, a tak okamžitě reagoval a Márův dojezd doplnil komentářem.

Další program je klasický - nakrmit psy a nechat je odpočívat. Konvoj ráno bude odjíždět někdy kolem 9 hodin, takže bereme saně k pokoji. Mára vaří pro všechny tři večeři tak, abychom Radka co nejdříve narvali do postele. Radka vyháníme do sprchy a já se ujímám nelehkého úkolu připravit saně tak, aby zítra klouzaly. Na včera ráno ještě panensky hladkých skluznicích se nyní na mne šklebí vrásčitý povrch. No, v devadesátých létech bych na českých závodech našel horší kousky i mezi medailisty ve sprintu, ale dnes se píše rok 2007 a my jedeme do bitvy o vítězství na Trophée Grande Odyssée, takže si s tím snažím pohrát. Dávám modré Toko LF pro velký mráz, protože předpokládám, že bude trať zase zmrzlá a ledová. S výsledkem nejsem úplně spokojen, ale je to rozhodně pokrok proti stavu na dojezdu. Mára dodělal večeři a připravuje na notebooku fotky pro web. Společně chvilku sedíme v kuchyni a hodnotíme dnešní den. Radek s náma řeší, jestli se na něj nebudou soupeři zlobit, když je porazí. Takové starosti bych fakt chtěl mít... Při psychoanalýze se ho snažíme přesvědčit, že on se přece taky nezlobí na soupeře kteří ho porazí v závodě a že když závodník nastupuje na start, tak počítá s tím, že někdo vyhrát musí, ale na Radka to moc nepůsobí. Radek projevil přání ještě zajet do centrály k internetu a pokecat s Evou, tak balím notebook a necháváme na pokoji Máru, který má za úkol roztřídit a dát sušit použité botičky a dotáhnout na saních gumu, zajišťující dobržďovací dečku ve svislé poloze.

Je 22:00 hodin a v centrále je tma. Snad aspoň nechali zapnutou techniku uvnitř, a tak na kamennou zídku na náměstí v Lanslebourgu vybalíme notebook a bezdrátově se připojujeme do sítě v zamčené centrále. Kdyby nás někdo pozoroval, asi by nechápal, co tam ti blázni dělají. Radek kecá s Evou a já souběžně nahrávám alespoň Márovy fotky z dnešního dne. Cestou zpět zastavujeme na naší venčící loučce a pouštíme psy vyběhat a vyvenčit. Většina psů kulhá, pohled na ně není vůbec hezký. Radek škrtá v seznamu potenciálních členů zítřejšího týmu jednoho psa za druhým. Když si pustíme druhou skupinu, tak zjišťujeme, že kulhají i psi, kteří vůbec neběželi.... chvilku nechápeme, ale pak je to jasné. Tráva, po které necháváme psy vyvenčit, zmrzla, a tak oni vlastně běhají po strništi. Ufff, to se nám ulevilo. Balíme psy a jedeme domů. Radkovi ordinuju spánek, čemuž se vůbec nebrání, protože toho má za ty dva dny až nad hlavu, ale nám Radek nařizuje masáže psů a kontrolu a ošetření všech tlapek. Vytahuju Máru ze sprchy zrovna když se natahoval po kohoutku. Radek si vráží do uší špunty, abychom ho nerušili. Bereme s sebou lahvinku kalvadosu (naše poslední) a jdeme ven. Mára jako vystudovaná rehabilitační sestra se ujímá masáží a já kontroluju tlapky (na příště je třeby chodit se zápisníkem a psát si zjištěný stav u každého psa), makáme poctivě na všech osmi psech, povídáme si o dnešku a plánujeme zítřek. I když jsme nevyspaní a utahaní, tak nám to jde celkem v pohodě. U vedlejších aut se děje něco podobného. Většina týmů ještě také pracuje se psy. Většinou i s musherem. Jsme rádi, že nam už Radek spí. Končíme kolem 0:30 a jdeme k našemu pokoji. Cestou potkáváme skupinku tří pořadatelů Alex FR pořadatel, pak pořadatel Američan z Kalifornie a mladý fotograf Francouz, kteří se vracejí z párty pro pořadatele. Ukazujeme naši láhev, která mezi námi okamžitě začíná kroužit, a nejméně hodinu utužujeme mezinárodní vztahy. Asi po hodině vřelé diskuse naši společnící utíkají před dalšími koly a my vítězně odcházíme na pokoj. Je 1:40 ráno, Radek spokojeně spí a my se konečně ukládáme do postelí.